Nedávno jsem přemýšlela nad tím, jaké lidi na instagramu každý den sleduju. Rozdělila jsem je na několik skupin.

  1. Skupina superžen a supermužu, neboli lidí, kteří neustále něco nestíhají a mají potřebu každý krok dokumentovat na instagram a ukazovat svému okolí, jak jsou úžasní, že toho mají nad hlavu a prostě NIC NESTÍHAJÍ.
  2. Skupina patří těm, kteří naopak mají potřebu být politování. Příspěvky jsou celkem depresivní a mají nás nasměrovat k tomu, abychom psali komentáře plné podpory a otázek – copak se děje? … Nic 😀
  3. Skupina je pro mě asi ta nejvíce zajímavá a především úctyhodná. Jsou to totiž pozitivní lidi, co naopak VŠECHNO STÍHAJÍ. V dnešním světe jich není moc, ale když už se někdo objeví, je většinou vždy skvěle naladěný a i přesto, že toho za den udělá občas i desetinásobek toho, co první skupina, stejně všechno stihl a má navíc čas na nějaký seberozvoj a snahu nám předávat i něco jiného než to, co právě upekl a jaký je chudinka:))

Občas se přistihnu, že mám také tendence ukazovat všechno co stíhám a jaká jsem superžena:D Takže tímto nechci rozhodně nikoho urazit, spíš vám dát prostor se zamyslet nad tím, jaká je vaše sebeprezentace a zda je to opravdu tak, jako v reálném světě bez světel FB a Instagramu.

No a jelikož jsem ta superžena, rozhodla jsem se v poslední době, že trochu zvolním. Jen teda ne tak, že bych ležela doma na gauči:D Spíš jsem se rozhodla pro aktivní relax a třeba takhle v úterý večer jsem mrkla na počasí a zjistila, že má být ráno nádherný východ slunce a mohla bych na menší výlet s foťákem před prací. Ráno budíček na příjemných 4:45 a hurá směr vyhlídka Máj. Bylo příjemných mínus 9 a k čemu do těchto teplot brátu rukavice že?:D

V 6:45 jsem parkovala na louce pod lesem, kterým se proběhne na vyhlídku a viděla za sebou nádhernou barvící se oblohu. Letěla jsem tedy téměř černým a velice strašidelným lesem na vyhlídku, kde jsem zjistila, že ZATÍM nic není vidět. Udělala jsem tedy alespoň pár fotek ve strašidelném lese a běžela zpátky do auta rozmrznout. Ono mínus 9 a žádné rukavice a mráz, který se po 2 minutách začal tvořit na stativu, není nic příjemného. V 8:00 jsem udělala pár experimentálnéch snímků (portrétů) na mrazu a razila směr vyhlídka.

Ono se asi ani nedá říct, že bych na vyhlídce Máj byla. Viděla jsem totiž jen a pouze pár stromů a kráááásnou a hustouu a bíílou mlhu 😀 Tím vyhlídka končila a i když jsem čekala do 9:00, tak se nehla ani o píd:(

Razila jsem tedy zpět pracovat a po cestě narazila na místo, kde se odpařovala mlha, vylézalo sluníčko, všude stromy plné mrazu a tahle nádherná lodička. Co vám budu povídat, dostat se na ní byla brnkačka. Ale ,,pádlovat“ úplně promrzlýma rukama zpět s lodičkou ke břehu už byl trochu porod:D Co by ale člověk pro takhle božskou fotku neudělal že?